Z HISTORIE OBCE BĚHAŘOV | OBEC BĚHAŘOV

Původně dominikální ves s poplužním dvorem a tvrzí, která byla v 18. století přestavěna na barokní zámeček, se nachází asi 5 km západně od Janovic nad Úhlavou v klatovském okrese, kam byla při zakládání JZD v roce 1960 administrativně přeřazena z okresu domažlického. Pod běhařovský obecní úřad spadá také nedaleké Úborsko. Do roku 1880 patřil k Běhařovu Stříbrný mlýn č.p.36, kterému bylo přiděleno pocinovické č.p.189.

Historicky nejvíce obyvatel měl Běhařov v roce 1880. Pří sčítání lidu se uvádí 533 osob s domovským právem v 67 domech, z nich tři měli židovského majitele.

Název obce Běhařov má podle zkušených lingvistů původ ve jméně někdejšího majitele nebo zakladatele vsi, jakéhosi Běhaře či Bíhaře. V historických pramenech se setkáváme s řadou jeho různých variant: Biharzow (1686), Byharžow (1729), Bierharzow (1755), Wiharzow (1777), Wihorschau (1825) Wohořau (1836) a Běhařov (1854). Topographisches Post- Lexikon des Königreichs Böhmen uvádí také Wihofau, Behafov a Vyhafov.

V 9. svazku Sedláčkovy publikace Hrady, zámky a tvrze Království českého se na straně 153 se můžeme dočíst o první písemné zmínce z roku 1352, kdy byla tvrz v držení vladyků z Běhařova. Tvrz postupně měnila vlastníky převážně z řad drobné šlechty z Klatovska. Během třicetileté války ji Karel Heřman Koc z Dobrše (+1655) připojil ke svému bystřickému panství. V roce 1738 se stal majitelem Běhařova Ludvík Jan Hubatius, rytíř z Kotnova, narozený v roce 1694 v Táboře, císařský soudce v Klatovech, příslušník původně patricijského rodu z Tábora, později povýšeného do šlechtického a nakonec do rytířského stavu. Rodokmen tohoto rodu se odvíjí od Mikuláše Hubatého, zvaného též Hubáč, Hubáček nebo Huba, který byl táborským měšťanem. Ludvík Jan Hubatius, pán na Běhařově, se v roce 1722 oženil s Dorotou Zumsande von Sandberg, paní na Drslavicích, Loučimi a Libkově. Posledním držitelem běhařovského panství z tohoto rodu byl Jan Hubatius (*31.12.1791Běhařov +17.1.1863 Domažlice), syn Emanuela Hubatiuse, rytíře z Kotnova, pána na Běhařově, Smržovicích a Libkově, a jeho manželky Maxmiliany, rozené d´Alquen z Kouta na Šumavě. V roce 1844 Karel Antonín Bedřich kníže Honenzollern-Sigmaringen připojil Běhařov opět k bystřickému panství. Mezi četnými nájemci běhařovského dvora je možno jmenovat vrchního polesného v Bystřici Vincence Stránského, Ferdinanda Firbase, syna lékárníka z Klatov, Josefa Kocka ze Stoda nebo Františka Strouhala (*1838+1901) z Opálky. Součástí poplužního dvora byl také pivovar. Pivo se zde vařilo až do osmdesátých let 19. století. Po první světové válce v rámci pozemkové reformy vyvlastnil běhařovský panský dvůr se zámečkem nově vzniklý Československý stát.

Zchátralé někdejší běhařovské panské sídlo v roce 1922 koupil od pozemkového úřadu impresionistický malíř a grafik, spisovatel a pedagog, žák profesora Julia Mařáka na pražské Akademii výtvarných umění Alois Kalvoda (*15.5.1875 Šlapanice +25. 6. 1934 Běhařov). Jednopatrová budova s trojitou mansardovou střechou a cibulovitou věžičkou získala současnou podobu při přestavbě v letech 1923 až 1927. Kalvoda zde pořádal letní malířské kurzy. Jeho žáci, mezi něž patřili například Jan Štursa, Josef Drahoňovský, František Úprka nebo Karel Kupka, po sobě zanechali v zámecké zahradě četná umělecká díla. Po Mistrově smrti v roce 1934 zakoupila zámek Okresní nemocenská pojišťovna v Plzni a zřídila v něm léčebnu pro mládež s onemocněním TBC. V roce 1940 se započalo se stavbou nové budovy v zámeckém parku. O rok později celý areál Němci změnili na zotavovnu pro vojáky wehrmachtu. Po roce 1945 znárodněnou budovu léčebny převzal OÚNZ Klatovy a zámek se stal rekreačním zařízením národního podniku Mototechna. V současnosti mají oba objekty soukromého majitele, jehož zásluhou probíhá velkoryse pojatá rekonstrukce.

V minulosti byl Běhařov přifařen k loučimské farnosti, mezi roky 1787 a 1821 k dlažovské lokálii a od roku 1822 opět k Loučimi. Filiální kostel svatého Prokopa dne 25. července 1911 utrpěl značné škody, způsobené požárem, který na jeho šindelovou střechu přeskočil z panských stodol, zapálených bleskem. Spolu s nimi vyhořely také dva domy a hostinec Jiřího Bureše č.p. 6. Zničena byla rovněž značná část vnitřního vybavení kostela včetně varhan a zvonů.

Běhařov byl až do roku 1878 „přiškolen“ k Dlažovu, kde už před rokem 1800 vyučovali členové známého učitelského rodu Řimsů ze Strážova. Na zámku působili soukromí učitelé, například Václav Hálek, narozený roku 1809 v Myslívě, který se později stal učitelem v Pocinovicích. Po roce 1878 se krátce vyučovalo v jedné zámecké místnosti a od roku 1882 v nově postavené školní budově na místě bývalé pastoušky č.p.33. Správcem samostatné běhařovské školy se tehdy stal učitel Adolf Popper z Klatov.

Dne 27.5. 2017 oslavil běhařovský hasičský sbor 120. výročí svého založení. Prvním starostou byl zvolen Augustin Šrámek z č.p. 11 a velitelem Martin Šrámek z č.p. 39.

Pro vybudování obecního vodovodu se občané Běhařova rozhodli v roce 1923 a hned následujícího roku se přikročilo k jeho realizaci. Elektrifikace obce proběhla v roce 1927. Podle údajů Českého statistického úřadu z roku 2016 žije v Běhařově 215 stálých obyvatel.

Vladimír Strnad
2017